Díky mému komplikovanému dětství
mám ráda jednoduchost a pořádek.
Mojí předností je přirozenost,optimismus, radost a hravost.
Cesta dětstvím byla komplikovaná.
Jako dítě jsem trpěla tím, že nemám a neznám svého otce. Cítila jsem se zmatená a odstrčená, nejistá a nemilovaná. Odpovědi od dospělých jsem nedostávala a táta tu pro mě nebyl. PROČ? Dospělí mlžili v zájmu mého dobra a jsem přeci ještě malá, říkali. MÉ BEZNADĚJNÉ ČEKÁNI NA TÁTU A VYSVĚTLENÍ SITUACE. Naučila jsem se zastírat a neříkat co chci, zdálo se to tak normální a zbytečné, protože dospělí to taky tak dělali. Asi se to tak má....MOJE ŠKOLA ŽIVOTA.
Uvěřila jsem, že život je komplikovaný, chaotický a já nemohu mít co chci.... CHTĚNÍ JE BEZNADĚJNÉ a je lepší nic neříkat, neptat se.
MOJE CHTĚNÍ DOSTALO RAZÍTKO, VNITŘNÍ ZÁKON BYL VYTVOŘEN.
Jasně že. Přijala jsem ten fakt, že prostě nemám tátu, ale zákon už byl v mém podvědomí vytvořen a tak se podle něj jelo a odvíjeli se další situace v mém životě....Nevědomky jsem si vytvářela a dostávala se do komplikovaných situací i vztahů.
Každá komplikovaná situace mě znervózňovala a uváděla do pocitu beznaděje a mlčení.
A když už jsem dostala co jsem chtěla, pak jsem si to vždy nějak pokazila, něco se přihodilo a bylo po radosti a nadšení. Říká se "ZÁKON SCHVÁLNOSTI".
Byl to můj vnitřní vzdor mému chtění.
Vzpomínám na ten okamžik. Teta (paní učitelka) ve školce mluvila o možnosti cvičení pro nás dětičky a má dušička dítěte byla ohromená, cítila obrovské nadšení i nedočkavost až cvičení začne. Bylo to velké těšení. Tohle je ten okamžik na který si vzpomenu, když se řekne "Těším se jak malé dítě".
Život běží a my s ním. Moje dětské cvičení a později sportovní gymnastika, atletika, lyžování, turistika, aerobik, tanec i cyklistika. Žádný vrcholový sport. Sportování je moje velká radost a uspokojení z pohybu.
Pohyb je pro mě také dobrým pomocníkem pro lepší náladu a získání nové energie.
Sport mě naučil vytrvalosti a trpělivosti.
Chci se spojit se svým vnitřním světem.
Cesta uzdravení a poznání.
Můj zákon z dětství "CHTĚNÍ = BEZNADĚJ",
mé zadržování a neříkání toho co chci,
mě nakonec dostalo až k závažné nemoci.
Ještě že sport mě naučil vytrvalosti a trpělivosti.
Nikdy nevíme k čemu nám bude nemoc dobrá, kam nás posune a s kým seznámí, co díky ní zažijeme. Ovšem, pokud se nevzdáme a nepodlehneme jí.
Nemoc máme dokud nepochopíme proč a nenajdeme příčinu.
Říkali, je to nevyléčitelná nemoc.
V roce 2005 jsem si vyslechla diagnózu "Crohnova choroba" ( chronické zánětlivé onemocnění trávicího ústrojí). Začala má cesta k uzdravení, cesta poznání.
Již na samém začátku jsem se nějak nechtěla smířit s faktem, že nemoc je nevyléčitelná, že budu muset omezit své sportovní aktivity, že může přijít operace, další omezení a že léky se stanou součástí mého života. Začala jsem hledat informace a ony postupně přicházely.
Nepodceňovala jsem léčbu a dodržovala vše co mi lékaři doporučovali a nemoc se uklidnila, občas se projevila silněji a tak jsem i já musela nasadit silnější léky.
V té době jsem měla svojí poradnu (výživové poradenství) a hledala jsem spolupracovníka. Na pohovor přišla žena, která sice práci nevzala, ale já se objednala k ní. Netušila jsem co mě čeká, ale chtěla jsem vyzkoušet vše co by mi pomohlo s mojí léčbou.
Dozvěděla jsem se, že moje nemoc souvisí s psychickým blokem v mém podvědomí. Mé pocity byly smíšené, protože do té doby jsem se k těmto informacím nedostala. Proběhlo první odblokování a doporučení i na knížky.
Začala jsem pracovat na informacích a tím nastal proces skutečného uzdravování. Moje návštěvy u Stáni se postupně změnily v neobyčejné přátelství.
Moje cesta nebyla lehká, ovšem dnes jsem zdravá a bez léků. Můj život se změnil a já jsem vděčná za vše co mě potkalo. Děkuji všem lidem které jsem potkala a potkávám.
S láskou. Věrka